Žaloba na Klause pro velezradu

Návrh na podání ústavní žaloby Senátu Ústavnímu soudu proti prezidentu republiky prof. Ing. Václavu Klausovi, CSc. pro velezradu dle ust. čl. 65 odst. 2 Ústavy České republiky a dle ust. § 96 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu je už realitou. Je předložena senátorům k podpisu a její text koluje mezi veřejností.

Jakkoliv se zdá, že je to zbytečná žaloba, neboť Klaus ve své funkci za pár týdnů skončí, jde o čin velmi důležitý. Ukazuje totiž, že zvůle Václava Klause s jakou vykonával prezidentský úřad je skutečně vysoká a ikdyby nebyla Ústavním soudem nakonec postrestána, je nutné o ní hovořit, psát a především ji trvale a soustavně odsuzovat. Protože je odsouzeníhodný každý, kdo se chová, jedná a činí jako Václav Klaus v úřadu prezidenta republiky a je nutné se tomu i pro budocnost bránit.

Pro nezasvěcené, co vlastně senátoři hodlají Ústavnímu soudu předložit, stručný obsah žaloby:

1. Prezident republiky ode dne 5. června 2012 nezavršil svým podpisem ratifikaci Rozhodnutí Evropské rady, kterým se mění mechanismus stability pro členské státy, jejichž měnou je euro, s nímž vyslovily dle ust. čl 39 odst. 4 Ústavy souhlas obě komory Parlamentu České republiky třípětinovou většinou. Přičemž k této ratifikaci byl poté, co jeho nečinnost byla zjevná, výslovně avšak marně vyzván usnesením Senátu dne 6. prosince 2012. 
2. Prezident republiky ode dne 20. března 2012 do dne podání této ústavní žaloby nejmenoval ani jednoho soudce Ústavního soudu i když tato okolnost uvolnění míst tří soudců Ústavního soudu, stejně jako místopředsednické funkce, byla prezidentu republiky známa. Nevyvinul ani žádnou odpovídající činnost směřující k obsazení uvolněných míst, čímž vážně ohrozil řádné fungování Ústavního soudu a zcela tak rezignoval na jednu z nejvýznamnějších povinností prezidenta republiky. 
3. Prezident republiky dne 1. ledna 2013 udělil amnestii vyhlášenou dne 2. ledna 2013 ve Sbírce zákonů pod č. 1/2013 Sb., jejíž článek II. nařídil, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let, čímž výrazně zasáhl do fungování trestní justice, významně ji demotivoval v další práci a nezávislé činnosti dle zákona a oslabil důvěru veřejnosti ve vymahatelnost práva a v existenci prvku spravedlnosti v rozhodování soudů a činnosti orgánů činných v trestním řízení a prezidenta republiky. 
4. Prezident republiky po celou dobu trvání svého funkčního období, tedy ode dne 7. března 2008 nerozhodl o návrhu na jmenování JUDr. Petra Langera, Ph.D. soudcem, i když mu uložil tak učinit ve lhůtě šesti měsíců Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 15. června 2007, čj. 5 Ca 127/2006 – 122, který nabyl právní moci dne 17. července 2007 byl shledán správným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2008 čj. 4 Ans 9/2007 – 197, když nabyl právní moci dne 13. června 2008. Tím hrubě znevážil autoritu soudní moci ve státě, hrubě zpochybnil ochranu základních práv a svobod soudní mocí a povýšil zvůli a svévoli nad právo. 
5. Ve svém druhém funkčním období dlouhodobě a soustavně porušoval po dobu téměř čtyř let svou povinnost prezidenta republiky bez zbytečného odkladu ratifikovat (tzn. formálně navenek potvrdit řádný průběh vnitrostátní schvalovací procedury) mezinárodní smlouvu, která byla řádně jím samotným nebo vládou z jeho pověření sjednána a s jejíž ratifikací vyslovil souhlas demokraticky zvolený zákonodárný sbor. Viz ratifikace Dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě zakládajícího systém kolektivních stížností ze dne 9. listopadu 1995, s nímž vyslovily souhlas obě komory Parlamentu České republiky, a to Poslanecká sněmovna dne 21. května 2003 a Senát dne 10. září 2003.

Senát proto navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl nálezem, že se prezident republiky prof. Ing. Václav Klaus, CSc. jednáním vymezeným pod shora uvedenými body dopustil velezrady a ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt, jakož i nárok na prezidentský plat a další požitky po skončení výkonu funkce podle zvláštního předpisu. Senát doplňuje ve svém odůvodnění, že velezradou, tak jak ji definuje ust. § 96 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu je:

„…jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i prot i jejímu demokratickému řádu.“.

 Samotný text žaloby v podrobném zdůvodnění rozsahu sedmnácti stran pak podává odůvodnění návrhu jednotlivých bodů obžaloby a přikládá důkazní dokumenty.

 Je zcela nesporné, ža Václav Klaus se do dějin české státnosti zařadí jako záporný politik, vedle svých předchůdců, které už dějiny pojmenovaly a ohodnotily. Je stejně tak nesporné, že najdoi ti, co budou takovému názoru oponovat. Dnes všemocná organizovaná mafie se přetvoří do jiné podoby a po vymizení ODS si najde jinou stranu, která se pokusí v modelu vytvořeném Klausem pokračovat. Vliv médií, tak snadno propočítalelný objemem zadané inzerce a osobních výhod některých novimnářů bude někde opět „přítelem“ této klausistické neoreformace. Je otázkou, zda to bude těmto skupinám do budoucna stačit.

Je totiž nesporné, že zloba občanů k politice bezuzdného rozkrádání státu, korupci a ochrany velkotunelářů stoupá. Popularita Klause spadla na 26% a lidé jej už dnes veřejně vypískávají. Škoda, že jej nevypískali už v roce 2002. Stačil, jak prokazuje žaloba senátorů, napáchat ještě mnoho a mnoho zla. Pokud totiž hovoříme v souvislosti s Klausem o jeho konzistenci, pak Jiří Pehe dobře uvádí, že asi jen ve zlobě a bezpáteřnosti je Klaus skutečně konzistentní. Ve slovech a činech jej dnes už každý školák usvědčí z obojakosti, účelovosti a průhledné lži.

Václav Klaus je ale také odrazem nemalé části české populace. Není to pěkný odraz a příliš evokuje vzpomínky na léta okupace i její druhé sovětské verze. Té populace, která se neštítí ničeho. Té populace, pro kterou pracovitost, slučnost a poctivost jsou pojmy, kterým se jen vysmívá. Pro kterou právní stát byl nebezpečím, neboť by bránil prorůstání bezpráví i organizovaného zločinu a korupce do všech částí řízení státu.

Tito lidé se postarali o mafii v justici, a o ovládnutí nemalé části médií a to tak hluboce, že se z „psa demokracie“, jak se sedmé velmoci přezdívalo, stal v mnoha případech korupční slouha. Pokud občané bořili v roce 1989 totalitu, pak místo ní mají pomalu novou, korupčně mafiózní, jejíž reprezenanti mají mimořádně podlý charakter. Nádoba trpělivosti občanů proto pomalu přetéká. Není tedy divu, že žaloba na prezidenta Klause vznikla. Už jí z dějin České republiky nikdo nevymaže. A to je na ní to nejpodstatnější.