Antievropanství je hodně špinavý populistický kabát

Je pozoruhodné, jak mnoho českých občanů podráždilo uddělení Nobelovy ceny míru pro Evropskou unii. Kritické, odsuzující, rozhořčené a jim podobné články zaplavují česká média už několik dní. Zdá se, že se norský výbor dopustil skoro zločinu na míru a českém cítění, přestože jedním z nositelů poslední Nobelovy ceny míru je i Česká republika, jako člen Evropské unie. Jeden by pomalu čekal, kdy občané půjdou na Václavské nebo jiné důležité náměstí a tam začnou něco pálit, aby dali najevo, jak jsou touto cenou rozhořčeni. Jenomže antievropanství není nic ctihodného, když je nutné znovu a znovu připomínat, že největším antievropanem byl Adolf Hitler.

Debata o tom, kdo by byl lepší kandidát a kdo by si cenu míru více zasloužil, je debatou k ničemu. Vždy a každý rok bychom takovou mohli otevírat a snášet důkazy pro obhajobu svého tvrzení. A mnohé argumenty by jistě nebyly liché. Jenomže zapomínáme, že nadace Alfréda Nobela je soukromou nadací, a v případě ceny míru je věcí komise norského parlamentu, komu ji udělí. S prominutím, je to zcela jejich věc.

Asi ani ten největší kritik nemůže nepřiznat, že založení základu dnešní Evropské unie, tj. Evropského sdružení uhlí a oceli (ESUO) v roce 1952 předcházel zásadní mírový plán Roberta Schumana, (který připravil Jean Monnet), a který za hlavní cíl vedle ekonomických parametrů, měl právě mír.

Tvrzení autora Romana Jocha, v jeho článku „EUtopická cesta k míru“, že Evropská unie udělala pro mír mikroskopicky málo, je nejen snadno vyvratitelné, ale navíc je historicky hloupé. Pan Joch totiž zapomíná, že stejně jako Spojené království, které odvíjí svou ústavnost od ústavních listin, začínajících v roce 1215 Magnou chartou ( Pozn.Velká Británie nemá sepsanou ústavu), stejně tak Evropská unie jako „sui generis“ odvozuje svoji existenci i právo od obdobných dokumentů a zakládající ESUO tam jednoznačně patří.

Je nesporné, že dost „mírových“ cen se nám může zdát být špatně přidělených. Ceny pro Arafata, všelijaké Kim Ily, a jim podobné, se mohou jevit jako nezasloužené. Obdobě platí pro americké prezidenty Cartera nebo Obamu. Ale opět je nutné zdůraznit, že je to věcí soukromé nadace a výboru, který o udělení rozhoduje a že v porovnání s výše uvedenými politiky, je Evropská unie rozhodně oprávněným nositelem. Návrh, aby cenu dostaly ozbrojené síly nějakého státu, které jsou jen státní, politicky zcela závislou vojenskou složkou, je absurdní, neboť tyto síly svou vlastní politickou, ale ani mírovou vůli nemají. A vojáci USA v organizaci NATO nejsou jiní vojáci než vojáci v Afghánistánu, Iráku nebo byli ve Vietnamu, s tím, že ti poslední sloužící jsou profesionálové od účinnosti zákona, kterým Gerald Ford zrušil v USA brannou povinnost.

Nadávání a zostuzování toho nejhoršího druhu na Evropskou unii se stalo v Česku módou. Módou, která v sobě ukrývá neznalost věci, slabost a malost, malověrnost a exhibicionismus. Evropská unie od počátku zápasí se překonáváním problémů, které buď objektivně vznikly, nebo si je nadrobila sama. Ty objektivní padají na vrub mnohonárodnosti, rozdílného vývoje jednotlivých států a komunistickému panství po 40 let ve střední a východní Evropě. Ty subjektivní pak způsobuje imigrační politika, multikulturní omylné nadšení, přehnaná sociální péče a nereálná očekávání, jako třeba přesuny pracovních sil, které brzdí jazyková bariéra, když Evropská unie nemá stanoven jeden oficiální komunikační jazyk.

Autor Roman Joch (zde) se dále domnívá, že Evropská unie je mírově bezzubá. Jak k takovému náhledu došel, není známo. Členem Evropské unie, a také i držitelem oné mírové ceny, je Velká Británie a Francie. Obě země jsou stálými členy Rady bezpečnosti OSN, obě disponují nemalým jaderným arzenálem a obě země ( ale k nim můžeme přiřadit i další členy Evropské unie) mají vysokou vyspělost ve zbrojním průmyslu. Bezzubé? Že by to Joch vysvětlil třeba diktátoru Kaddáfímu poté, co do civilního letadla nebo na diskotéky umísťovali jeho agenti bomby, které zabíjeli stovky lidí, a poté co „bezzubí“ pomáhali libyjským vzbouřencům?

S Jochem je možné souhlasit, když (zkráceně) tvrdí, že: „ Neboť slabost, bezbrannost jsou provokativní. Provokují potenciálního agresora k reálné agresi, když potenciální agresor míní, že cena za agresi bude pro něj přijatelná, nízká a hodna rizika.“

Ano, tuto agresi vůči českým občanům vidíme od nemalé části české politické scény a občan na ní reaguje neúčastí ve volbách, neboť ví, že by takovou účastí stupňující se státní agresi jen legitimizoval. 2/3 občanů proto ponechalo volební neúčastí možnost převzít část moci komunistům, protože se domnívají, že jen tak ( a to je doslova tragické) se mohou zbavit současné agrese české korupční politiky, kterou pan Joch ale také, jako ex poradce premiéra, reprezentuje. (Čímž se ovšem neříká, že se na ní pan MUDr. Joch podílí.)

Je tedy správnou otázkou, zda má vůbec smysl plýtvat čas nad rozhodnutím nějaké soukromé nadace, nebo a contrario má smysl ptát se, proč se komunisté v České republice stali druhou nejsilnější stranou a proč český občan rezignoval na demokratické principy svobodné volby. Za tento stav nikdo jiný, než Česko, v Evropské unii stav nenese. A žádná „nobelovka“ na tomto faktu nic nemění.